Apolinář 1993

Na podzim roku 1993 jsem se v okamžiku rozhodl, že podstoupím léčbu u Apolináře. Dopil jsem štamprli, vstal od stolu, přítelkyni a všem ostatním suše oznámil, že odcházím na léčbu a vyrazil večerní Porubou na nádraží. Jak jsem se později dozvěděl, nikdo mě nebral vážně a tohle moje rozhodnutí brali jako další recesi. Chtěl jsem ukončit to letité trápení a odsouvání palčivého problému alkoholismu jednou provždy. V restauraci jsem si poručil rozlučkovou decku zelené, přikoupil tři láhvové dvanáctky a nastoupil do nočního rychlíku na Prahu. Pomalu jsem ucucával dvanáctku a v duchu se loučil s alkoholem, protože už tady ve vlaku jsem věděl nebo spíše chtěl vědět, že s pitím skončím. Nad ránem jsem dorazil na pražské hlavní nádraží, proběhl se nočním Václavákem a v klidu vyčkal příjezdu první ranní soupravy metra. Vystoupil jsem na I.P. Pavlova a sebevědomě kráčel k Apolináři. V pět ráno jsem nesměle, ale rázně zabušil na apolinářská vrata. Po chvíli mi otevřel vousatý zřízenec – pacient sloužící noční záchytku a položil mi nečekanou otázku, co si přeji. „ Chci nastoupit léčbu", odvětil jsem odhodlaně. „Přijďte později“, odsekl vousatec. „Já bych přišel, ale co když to nedám“, odpovídám. „Tak počkejte“ a odchází pro sestru. Přichází trošku unavená, ale vstřícná sestra, sepisuje se mnou nezbytné údaje a sděluje mi, že i když vypadám dobře a jsem jistě střízlivý, předpis hovoří jasně a budu muset podstoupit dechovou zkoušku. Pozvednuté obočí a údivné zapísknutí předcházely onomu dovětku, tak tady máme zbytkových tři - celých šest. Inu když se slaví svatba , je čtrnáct dní volna a pije se vkuse tak pět promile v krvi je normál a nikdo kdo vás nezná, nic nepozná, tedy samozřejmě kromě dechu, který páchne po žvýkačkách, česneku, cibuli, zubní pastě a dalším přípravkům potlačujících zápach alkoholu. „Peníze asi žádné nemáte“, ptá se sestra, když ukládá do trezoru moje doklady a hodinky. Něco mám a vytahuji z kapsy přes osm stovek. Další údiv. Asi není běžné nastupovat na léčbu, aniž by alkoholik propil poslední korunu. Inu jsem trochu jiný, ale alkoholik stejně. Svlékám se a jako dobrovolníkovi jsou mi protekčně ponechány slipy. Navlékám na sebe andělíčka a nazouvám studené gumové galoše. Jako na pitevně říkám si a vstupuju do „márnice“. Historická apolinářská záchytka, kovové postele, bíle povlečená chladivá deka , guma pod prostěradlem, mříže, otevřená okna a strašná zima, kterou neskutečně umocňuje přicházející absťák. Bude strašný to vím, ale musím ho porazit, teď už není cesty zpátky. Asi po hodině přichází, je to on. Hladinka klesá odhadem pod tři promile a začíná přituhovat na duši. Chodím po místnosti jako před popravou a snažím se ten absťák rozchodit. Nedá se. Je mi stále hůř a hůř, piju vodu jako rozpálený beton a močím jako prostatik. Blíží se večer a absťák sílí, je strašný. Klepu se po celém těle, hlavně uvnitř, mám výčitky a zvracím jenom vodu. Mezitím přítelkyně v Ostravě zjišťuje, že nejsem v práci a něco se děje. Volá známému z áček, co se mnou může být. Ten ji uklidňuje a vsugerovává vlastní názor, že jako alkoholik někde chlastám a vrátím se, až mi dojdou peníze. Naštěstí má tušení, volá k Apolináři a zjišťuje, že jsem nekecal a jsem skutečně na léčení. Můj stav se stále zhoršuje, už zvracím jen žaludeční šťávy a lije ze mě ledový pot. Čas se neskutečně vleče a já se nemohu dočkat konce. Přichází večer a na záchytku je deportováno několik opilců. Alespoň pár vět a úsměvů se stejně postiženými, mozek dostává zapomenout na smrt a chvíli je dobře než opilci s patřičnou hladinkou usnou a já zase zůstanu sám se sebou. Nekonečná noc, hrůza a deprese. Konečně přichází ráno, nafoukám tolik očekávanou nulu a po dvaceti osmi hodinách mě odvádí sestra za lékařem. Ještě se ujišťuje, zda jsem si to nerozmyslel. „Ne“, usmívám se, i když je mi strašně a nejraději bych ji požádal o eutanazii. Prvních čtrnáct dní jen písemný kontakt s rodinou, pak je možno telefonovat z automatu ve vstupní místnosti. Návštěvy až po měsíci. Pro mě, který prožil tvrdou sadistickou vojnu to bude jen taková odpočinková procedura – dovolená. Po krátkém vyšetření a zodpovězení řady nezbytných otázek jsem propuštěn a jímá mě jediná touha, konečně po dvaceti devíti hodinách si zapálit. Na chodbě potkávám postaršího prošedivělého od pohledu vysoce sebevědomého muže v bílém plášti a zasahuji jej otázkou, kde se tady chodí kouřit. Sebevědomý suverén ztrácí sebevědomí, cosi blekotá a ukazuje kamsi na schody a mumlá cosi o zahradě. Místo něj alternuje vrchní sestra, která mě okřikuje, co si to dovoluji otravovat pana primáře takovými otázkami, zejména když je nekuřák. Primář a rozhodí ho taková otázka a nám se diví, že chlastáme. Kdyby prožil to co my, taky by pil říkám si, ale vím, že to není pravda. Dobíhám na konec apolinářské zahrady, kde skupinka vyznavačů nikotinu končí a odchází zpět. Já nedočkavě inhaluji a dozvídám se, že se kouří jen třikrát denně. Později, hlavně pak na nočních službách v pohodě vytáhnu čtyřicítku. Následně se zapojuji do chodu komunity a následuje skupina na pokoji, kde se představuji a zkráceně přednesu svou historii. Ve skupině je nás osm – všichni obýváme stejný pokoj a budeme se tak moci lépe poznat. Věk členů od dvaceti do šedesáti, vysokoškoláci, doktor, atašé, stavař, inteligent, dělník, kuchař – alkohol si nevybírá. Přístup jedinců na skupině je značně odlišný. Někteří zarytě mlčí a neprozradí nic, jejich nitro je trvale uzamčeno, jiný poví jen něco a tváří se, že vytrpěl a prožil nejvíc, další jen odpovídá na otázky. Málo kdo pochopí, že skupina je pro něj a že se může svěřit a vypovídat jako nikde jinde. Další taková možnost už nebude. Doma nám nikdo nebude rozumět, i když se o to budou snažit, naši kamarádi ti co nepijí to nepochopí a ani nebudou chtít pochopit a názory lidí, kteří mají stejné problémy, jako my jen si je nepřipustí, raději vůbec neberu v úvahu. Tak tedy kde jinde a komu jinému ? Skupina je nejsilnější a nejúčinnější nástroj v léčbě a prevenci. Mám štěstí. Po mateřské dovolené se vrací zkušená, inteligentní, empatická a velice atraktivní doktorka, která dokonale dokáže proniknout do nitra našich bolavých duší a účinně je začít léčit. Až na výjimky tvrdohlavých jedinců, kteří se zkříženýma rukama jednoznačně zaujímají své stanovisko. Jejich škoda. Stejně všichni víme, že až opustí léčebnu, budou pít a mnozí z nich se tím ani netají. Přišli si jen zrecyklovat játra, vyklepat se nebo je sem nahnali jejich manželky a zaměstnavatelé a oni jen čekají na vhodný okamžik, aby mohli říct: „vidíš já ti to říkal, že mi to stejně nepomůže“. Unikátní stará léčebna působí až tajemným dojmem a všude na vás dýchá historie. Nejsilnějším léčebným nástrojem po skupině byly jednoznačně služby na záchytce, která byla součástí léčebny a oddělovala ji jen stěna a zaslepené dveře, pod kterými pronikal hnilobný zápach a usazoval se hluboko v mozku. Služba na záchytce byla neskutečné zrcadlo a ukazovala mi, kam až lze dojít a já byl vděčný, že jsem tam nedošel. Věděl jsem, že stačilo jen málo, jen krůček. Arogantní, agresivní pacienti, kteří byli přivezeni, se až na pár výjimek přes noc změnili na pokorné beránky a ráno odcházeli se sklopenou hlavou. Poblité, promočené a mnohdy i pokálené svršky se naházely do igelitových pytlů, uzavřely do skříní a ráno po nakvašení byly předsunuty před pacienta, který se do nich musel obléci. Vzpomínám na službu s kolegou, který byl atašé v mnoha zemích, byl to citlivý člověk. Pomáhal oblékat jednoho pacienta do jeho aromatických svršků. Chlapec to nedal a do svých věcí si nablil. Když to uviděl kolega tak mu tam nablil rovněž a když jsem přispěchal já, tak jsem taky nešetřil, takže pak museli přijít trochu otrlejší a chudáka obléci. Služby na záchytce byly opravdu cenné a příběhy, které by vydaly na napsání knihy se mi hluboce vryly do paměti. Onen pověstný hnilobný zápach se mi zaryl hluboko do podvědomí a zůstal v něm mnoho let. Bylo to neskutečné zrcadlo, za které jsem dodnes vděčný. Škoda, že krátce po mé léčbě byla apolinářská záchytka zrušena, byla přestěhována do města a pacienti už na ni nechodili sloužit. Apolinářské sestřičky a terapeuti byli vyškoleni docentem Skálou, který moc dobře věděl i jak se má s alkoholiky zacházet. Přísnost, tvrdost, ale spravedlnost. Bodový systém, jeden za všechny všichni za jednoho a přísnost. Mnohdy byly simulovány situace uměle a byly postihy za něco, co nebylo, ale mělo to svůj účel. Pan docent moc dobře věděl proč a ostatní terapeuti to věděli rovněž. „Ten nedopalek tam nebyl, sestři“ , říkám. „Ale byl“, odpovídá sestra. Tak dobře, usmívám se a v duchu moc dobře vím, že za branou na mě budou denně vykonány desítky takových mikrokřivd. Jak bych asi mohl abstinovat, kdyby mne rozhodila taková maličkost. Moc dobré zkoušky, to jsem ocenil ještě mnohokrát za dobu své úžasné jedenáctileté abstinence. Zhruba po týdnu potkávám před ordinací pana primáře štíhlého černovlasého muže, který je trochu zamlklý, ale nechybí mu sebevědomí. „ Nový pacient?“ ptám se ho. Trochu se pousmál, ale neodpovídá. Asi se stydí jako každý nováček. Dodávám mu sebevědomí, chlapsky ho udeřím do zad a s úsměvem přecedím přes zuby: „vítej v klubu synku.“ Za hodinu je nám tento chlapec představen jako nový přednosta- MUDr. Petr Popov a já mám touhu zalézt pod parkety a pomalu tam umřít, ale nejde to. Naštěstí to víme jen my dva, po očku se na něj dívám, co bude, ale jen se usmívá. Léčba obsahovala spoustu povinných aktivit a činností a uběhla neskutečně rychle. Využíval jsem každý okamžik a čerpal inspiraci odevšad a ode všech, bral si vzory a varování. Žádný životní příběh mi nebyl cizí, nikým jsem neopovrhoval, nikoho nepodceňoval. Vyslechl jsem spoustu silných příběhů a říkal si, že ten můj je jen takový okrajový. Ale pozor není tomu tak a naštěstí jsem si to velice rychle uvědomil. Alkoholik nemůže srovnávat, kdo pil více či méně, jestli je někdo více závislý či méně. Závislost je jen jedna, a pokud si ji sami sobě přiznáme už nám zůstane a pokud chceme důstojně žít, musíme ji přijmout jako svoji nedílnou součást.