Pavilon 19-Brno 2013

Doba odhodlání k mé druhé léčbě trvala celých deset let. Nemohu říct, že oněch deset let bylo jen obdobím recidiv protkanými abstinenčními obdobími a čekáním na konečný krok. V období těchto desíti let jsem prožil mnoho krásných chvil, poznal svoji ženu a společně prožili mnoho krásného a nezapomenutelného. Alkohol byl nezvaným hostem, který zkoušel náš vztah, lásku a důvěru jednoho k druhému. Samozřejmě do vztahu nepatřil, věděli jsme to oba, jen ne a ne udělat onen poslední krok, ke kterému muselo dojít. Věděl jsem do čeho jdu a co mě čeká . To je určitá výhoda recidivisty nastupujícího na druhou léčbu. Dobře víte, že pokud se nestane něco nepředvídatelného , léčbu dokončíte. Je docela zajímavé sledovat nové pacienty, kteří neví co je čeká, deprimuje je kdejaká maličkost, každá nedobrovolná činnost je pro ně šikanou, sestry a terapeuti jsou zakomplexovaní tyrani a nikdo z nich si vůbec nedovede představit, že léčbu dokončí. Nakonec z kapacity 35 lůžek na oddělení devatenáct v průběhu mé léčby buď dobrovolně odešlo, nebo bylo vyloučeno či přeřazeno 20 pacientů. Docela dost na to, že všichni přišli dobrovolně. Když jsme pili, byli jsme arogantní, bezohlední, zahleděni sami do sebe, ublížení, lhostejní ke svému okolí a svým nejbližším a nyní, když přicházíme do léčebny, abychom sami se sebou něco udělali, ohli záda, projevili trochu pokory tak se nám to nelíbí a kopeme kolem sebe.
Na druhou léčbu jsem nastoupil 2.12.2013 s odhodláním a „jistotou“, že léčbu úspěšně dokončím. Věděl jsem proč se jdu léčit a co od léčby očekávám. Možná hodně optimistický názor, ale já to věděl a čekal jsem na onen okamžik celých deset let. Příjmová kancelář v pavilonu F není zrovna nejpříjemnějším místem, zejména když kolem vás procházejí různé existence páchnoucí alkoholem a cigaretami a loudí peníze. Nevěděl jsem, zda tihle lidé nebudou moji kolegové, protože bylo plno a nevědě l jsem na které oddělení nastoupím, ale bylo mi to jedno. Zařadili mě na devatenáctku, krásný nový pavilon plný stromků a květin a zeleně s nádhernou zimní zahradou. Nezbytná vstupní prohlídka, pohovor s lékařem a chvíle čekání než připraví pokoj. Ten den jsme nastoupili tři. Se mnou ještě David na týdenní přerušení tahu a bodrý moravák Ládíček, tvrdý chlap zatěžkán těžkou životní zkouškou, chlap co láme skály s citlivou duší a srdíčkem na svém místě, člověk o kterého se můžete opřít a když se otočíte, víte, že stojí za vámi.
Jiný bodovací systém než u Apolináře, ale jinak opravdu velká pohoda. Na všechno spousta času, milé a hodné sestřičky, časté návštěvy pro každého, mobil je k dispozici ve volném čase, vycházky a výjezdy a navíc koedukovaná léčba. Prvních čtrnáct dní v Brně strávíte „na uzavřeném oddělení“. To znamená, že jste v županu, děláte jen rajóny, píšete deník, osmistránkový životopis a elaboráty. K tomu samozřejmě další aktivity jako komunity, rozcvičky, samostudia, skupiny s primářem. Spousta času. To v Praze nebylo. Tady je spousta času na přemýšlení, úvahy a inventury. A já přemýšlel a hodnotil. Přemýšlel a meditoval jsem i v noci, kdy mozek šrotoval na plný výkon a nedopřál tělu odpočinek. I když jsem po celou dobu léčby spával dvě, maximálně čtyři hodiny, ráno jsem byl vždy svěží a odpočatý s dobrým pocitem na duši. Využíval jsem každou volnou chvilku, relaxoval , poslouchal muziku, přemýšlel, hodnotil a docházel k závěrům. Využíval jsem volné chvíle pro sebe, chvíle na meditace, na které jsem doma neměl čas , respektive jsem si ho pro sebe nenašel a pokud ano, všechen jsem ho rozpustil v alkoholu. Spousta volného času, léčba volným časem – úžasná brněnská terapie. Většina pacientů se nudila, volné chvíle prokouřili nebo utratili v různých volnočasových aktivitách. Já jsem je využil do poslední vteřinky. Děkuji Brnu za čas na inventury a mozkové klystýry. Po čtrnácti dnech přišly zkoušky ze znalostí domácího řádu a zdravovědy a přeřazení na otevřené oddělení. To znamenalo, že nám přibyly další aktivity, pracovní terapie, mohli jsme po 13 hodině do areálu, pokud jsme splnili bodové podmínky tak na vycházky do města a na výjezdy. Přibyly nám skupiny, které byly pro mě největším přínosem a na které jsem se od prvního dne těšil. Z nedostatků financí se nám mohly věnovat jen dvě psycholožky na částečný úvazek, takže byly dvě skupiny od 9 do 14 pacientů dvakrát týdně hodinu a půl a ve čtvrtek pak samořídící skupina a další čtvrtek velká skupina s psycholožkou. Málo, ale díky za ně. Stejně jako v Praze jsem i zde v Brně měl štěstí na vynikající psycholožku, která se ujala naší skupiny v době, kdy jsme byli přeřazeni z uzavřeného oddělení. Že by náhoda? Kdepak. Jen se všechno děje jak má. Mladá, šarmantní, citlivá psycholožka s vrozenou empatií získala moji absolutní důvěru od prvního okamžiku. S nevinným dívčím úsměvem a tichým hlasem rozvazovala jazyky i těm nezapšklejším, kteří nechtěli vůbec komunikovat a tvářili se, že se jich skupina vůbec netýká. Úžasné skupiny a pocitové deníky se zpětnou vazbou, terapie, které mi budou hodně chybět a nedají se ničím nahradit. Pocitové deníčky plné úvah, každodenních vnitřních rozpoložení, pamětí, plné bolesti a radosti pravidelně doplňovány postřehy paní psycholožky. Náplast s hojivou mastí na otevřené rány a pokárání za samolibost a nedostatek pokory. Ta zpětná vazba bude venku chybět. Ve srovnání s první léčbou jsem si tu druhou více „užil“, respektive plně využil všechen čas. Uvědomil jsem si, co jsem vlivem své závislosti ztratil, které ztracené hodnoty jsou vratné a které nikoliv. Když vezmu v úvahu peníze, které většina vyzvedne na první místo, musím sice přiznat velkou ztrátu, ale v dané chvíli pro mě nic neznamená. Co je to hodně peněz a jak bych s nimi naložil, to jsou jen teorie, ale zcela jistě vím, že velké množství peněz by mě šťastným neudělalo. Největší a nenahraditelnou ztrátu kterou jsem si alkoholem způsobil je ztráta času. Čas. Stovky, tisíce hodin rozpuštěných v alkoholu, v kocovinách, absťácích. Čas ztracený při shánění peněz na alkohol a alkoholu samotného. Ten čas mi už nikdy nikdo nevrátí, je pryč. Nedá se ničím nahradit ani koupit. Nádherné chvíle, čas pro odpočinek, relaxaci, čas pro rodinu, koníčky, čas pro sebe byl rozpuštěn v alkoholu. S přibývajícím věkem hodnotím situace jinak, mám na události a hodnoty jiný názor. Nemyslím, že bych byl moudřejší, ale jsem zkušenější a nahlížím s větším respektem a úctou. To co jsem včera považoval za samozřejmé, toho si dnes cením. Dané slovo nejde vzít zpět, co se stalo nejde vymazat. Jsem plně zodpovědný za to co jsem dělal a udělal. Ublížil jsem mnoha lidem, přátelům, známým, rodině. Slovy se nic nespraví, hovořit budou činy. Největší škody jsem však způsobil sám sobě, své duši a svému fyzickému tělu. Každým okamžikem se měníme a já cítím, že jsem jiný, že už to nejsem já, ale to budu muset teprve dokázat.
Děkuji Brnu za to, že je ze mě zase člověk. Děkuji lékařům, terapeutům a sestřičkám za to, že měli se mnou obrovskou trpělivost a vrátili mě zpět do života. Děkuji za to, že po desíti letech mohu kráčet se vztyčenou hlavou.

Jsem alkoholik. Nemám se čím chlubit, ale také se nemám za co stydět.