Závislost na alkoholu

Na ostravské záchytce


30.listopad 2013. Vstupuji do budovy ostravské záchytky, kde mě čeká úvodní pohovor. Sestřičky na příjmu nerozumí mé žádosti dobrovolné hospitalizace. Údajně nevypadám tak špatně, tak proč tedy. Inu asi to není běžné žádat o dobrovolný záchyt. Jako vstup chtějí 2000 Kč v hotovosti. Mám u sebe jen osamělou pětistovku a platební kartu. Bohužel pobyt se zatím nekoná a velice nerad opouštím budovu. Venku na mě nikdo nečeká. Představa, že projdu podchodem na Stodolní ulici a na konci načerpám z bankomatu potřebnou hotovost mi připadá nereálná, proto jdu studeným ránem na zastávku trolejbusu. Je mi špatně, moc špatně, docházejí mi síly, odhodlání a chuť žít. Trolejbus před chvilkou odjel a mě čeká předlouhých dvacet minut čekání. Stojím sám se sebou. Došly mi síly. Ruce se mi netřesou, ale vnitřní pnutí je tak silné, že cítím brzkou explozi. Nemám už vůli k tomu, abych myslel. V časové nekonečnosti přijíždí trolejbus a já absolvuji nekonečnou patnáctiminutovou cestu domů. Domů pro peníze, abych uskutečnil, k čemu jsem se odhodlal. Vstupuji do bytu a manželce vysvětluji, proč jsem zpět. Chápe, ale v jejich očích vidím beznaději a pochybnosti, zda splním, co jsem slíbil. Absťák přichází v plné síle. Pekelná brána se otevírá a ničivé plameny spalují mé tělo a duši. Dostavují se první silné výčitky svědomí a sžíravý pocit bezmocnosti. Nejsem schopen chůze. Dva tisíce, které mi dala mamka jsem chaoticky někam zasunul tak, že je nemůžeme najít. Moje nervozita a vnitřní pnutí graduje. Každé slovo, každá věta, kterou slyším mi bombardují mozek a dovádí mě k zoufalství. Nedokážu reagovat na jakýkoliv dotaz. Nervozita dosahuje vrcholu. Vím, že cestu zpět na záchytku nedám, ale současně vím, že se tam musím dostat. Prosím, ne spíše žádám mamku, aby mi donesla nějaký alkohol. Vím, že by to za normálních okolností neudělala, ale dnes nic neříká, odchází a přináší mi placatku whisky, kterou dostala z Německa. Stydím se. Otáčím se, sesouvám se do křesla a na dvakrát vyprazdňuji obsah lahve. Alkohol nechutná, je hnusný a je mi z něj špatně, ale vím, že alespoň na chvíli bude snesitelněji. Snažím se alespoň v duchu zavtipkovat a říkám si, jak to může někdo pít, takový hnus, ale vůbec mi to nepřipadá vtipné. Po chvíli přichází slastné uvolnění, absťák ustupuje a já cítím, jak se mi postupně vracejí síly a pohybové funkce. Ještě se narychlo přesprejovávám Hugo Bossem a bez loučení vyrážím na trolejbus. Na druhý pokus vstupuji na záchytku. Po dechové zkoušce, lékařské prohlídce a nezbytných formalitách jsem po desáté hodině ranní přijat . Odevzdávám všechny věci, oblékám si příjemné flanelové pyžamo a jsem odveden na celu.Přivítaly mě ponurost, přítmí a nezaměnitelný zápach, který je typický jen pro záchytku. Mohutné dveře za mnou zaklaply. Je rozhodnuto, není cesty zpátky. Je dobře, že jsem tady, i když ani zde není úspěch zaručen. Usedám na třetí postel zleva. Jedna postel ještě čeká na svého hosta. Začal boj. Boj se svědomím, odhodláním, absťákem… Boj o budoucnost a o život. Vedle mě leží tři spokojeně chrápající zdechliny, ze kterých se line nelidský puch. Takhle páchne rozklad osobnosti, pokud o nějaké osobnosti lze vůbec hovořit. Moč, zvratky, stolice a k tomu tlející, rozkládající se těla. Asi za hodinu přivážejí přikurtovaného a téměř umrzlého Lumírka. Během chvilky stačil vypustit kaluž neuvěřitelně zapáchající tekutiny, která se roztekla po celé místnosti. Buším na sestru. Přicházejí obě a bez emocí a beze slov stírají hnilobně zapáchající dobytčí tekutinu z podlahy. Dveře se opět zasouvají. Bum! Vzdalující se kroky a depresívní ticho. Jako Alcatraz. Jdu na záchod. Standartní protialkoholní toaleta s absencí prkénka. Cítím příjemné uvolnění a uvědomuji si, že za pár hodin už nebudu téměř močit a pak bude moje tekutina stejně hnilobná jako Lumírova. Kolikrát jsem tento okamžik prožíval? Kolikrát jsem si říkal dnes naposledy? Skončí to peklo vůbec někdy? Skončí. Skončí, protože jsem se tak rozhodl ! Pevné a nezlomné rozhodnutí alkoholikovo je pevné a nezlomné jako domeček z karet. Ve tmě hledám splachovač. Marně. Asi nějaký model na čidlo a marně hledám dále. Po chvíli důvěrného seznamování s toaletou buším na sestru. Splachování je na chodbě, tak to by mě nenapadlo. Ulehám na pryčnu a mozek začíná šrotovat. Vybavují se mi věci důležité, méně důležité a úplné nesmysly. Mozek jede na plný výkon. Zatím má palivo, ale hladina alkoholu začíná klesat a já pociťuji první větší abstinenční příznaky. Pot ze mě teče proudem a flanelové pyžamo je nasáklé jako houba. Smrad v místnosti je nesnesitelný a tak si přikrývám hlavu peřinou. Rozkládám se i já. Zápach mého těla je tak silný, že se mi zvedá žaludek. Vůně Hugo Bosse je minulostí stejně jako moje odvaha a sebevědomí. Zavírám oči a pod očními víčky se otvírá barevný vesmír. Barevné světýlka a jiskřičky, nesmyslné příběhy se odehrávají v krátkých časových intervalech, jako by je za mnou někdo promítal. Desítky příběhů. Že by přicházelo delirium? Nebylo by divu po těch hektolitrech alkoholu a letech co jsem chlastal. Otevírám oči a sundávám přikrývku. Vidím ponurou místnost a pomalu přicházející večer. Delirium se zatím nekoná. Ztratil jsem pojem o čase. Je mi špatně, moc špatně, na těle i na duši. Mezitím je jedna z mrtvol probuzena sestřičkou a po dechové zkoušce opouští celu. Přichází mladý, usměvavý a vstřícný lékař a ptá se mě na můj zdravotní stav a problémy. Dostávám injekci a sestřička mi přináší"protekční" láhev teplého čaje, ostatní mají k dispozici studenou vodu. Děkuji slovy i myšlenkou a beru to jako podporu v mém počínání. Na pokoj přichází nový pacient – epileptik, který se po údajných šesti pivech pobil a dostal záchvat. Vypadá dobře a nebýt toho záchvatu, jistě by zde nebyl. Debata s ním snižuje přetlak v mé hlavě a alespoň na chvíli dává zapomenout na přicházející temno. Po chvilce upadá do nespravedlivého bezstarostného spánku a já slyším jen spokojené oddechování, jakoby usnul s pocitem dobře vykonané práce. Já zůstávám sám se svým svědomím. Horší společnost jsem si nemohl vybrat. Mozek pracuje jako zavirovaný počítač. Myšlenky, vzpomínky, výčitky, přání, tužby a sny se proplétají mezi sebou a dostavují se silné fyzické problémy. Srdce mám až v hlavě a ta mi celá tepe. Vnitřní pnutí je tak silné, že nedokážu být ani vteřinu v klidu a neustále se přetáčím ze strany na stranu. Pyžamo a prostěradlo jsou už dávno promočené a já v nich čvachtám a cítím se jako v septiku. Kdybych mohl alespoň na minutku usnout, ale vím, že neusnu. Kolik takových abstinenčních nocí jsem nespal? Sto? Určitě více, ale dnes je to obzvlášť silné. Jestli přijde delirium, tak nevím. Nevím, co bude dál. Po těch zrůdnostech co jsem na svém těle napáchal, bych si ho zasloužil. Neskutečně se potím. Studený pot mi stéká z čela a kape z nosu a z brady. Hnusím se sám sobě. Mezitím Lumírek opět vypustil obsah svého močového měchýře a řve tak silně, že jsem si musel hlavu zadělat peřinou. Jeho řev probudil služebně nejmladšího pacienta a ten se chystá Lumírka knokautovat. Naštěstí přicházejí sestřičky, aby poklidily. Stydím se za sebe a za nás alkoholiky a dívám se do stropu. Po chvíli odcházejí a nechávají nás v klidu dále hnít. Lumírek začal znovu řvát jako hyena, dožadujíc se odkurtování. Probudil dalšího náhodně odchyceného a ten mu vyhrožuje, že ho dobije. Lumírek ho odbývá tím, že takový retardovaný idiot ho nebude okřikovat. Diagnostikoval ho velice trefně, protože dotyčný je opravdu viditelně jednoduchý, ale není v situaci, kdy si to může dovolit. Abych ho zachránil, vysvětluji "retardovanému", že tím kolega myslí , že je alkoholik jako my všichni. Jako bych nalil cisternu benzínu do ohně. Nežádoucím elementem se stávám já. Jen zázrakem jsem ušetřen lynčování. Všechny nás označuje za alkoholiky a ubezpečuje, že on je zde nedopatřením. V duchu se usmívám, protože alkoholik jsem. Venku je nevlídná listopadová tma, která prosakuje studenými luxfery a umocňuje moji beznaději. Kolik je asi hodin? Nemám ponětí. Ležím a umírám. Hlavně duševně a emociálně, fyzicky ještě žiju. Čas se neuvěřitelně vleče, tak se ještě nikdy nevlekl. Prožil jsem spoustu bezesných nocí, ale tady je to extra hrůza. Minuta jako hodina, hodina den. Absťák se stupňuje a vrcholí, přeji si eutanasii. Skončí to někdy? Neskutečný zápach mi aktivuje dvacet let staré vzpomínky, kdy jsem měl služby na apolinářské záchytce. Smrad, který se člověku zapíše do hlavy a jeho záznam vydrží mnoho let se znovu aktivoval. Zase ho cítím a vnímám jako dřív. Hnijící mršiny, poblité zbabělce, pokálené ubožáky a pomočené přízraky. Všichni se jen vymlouvají, naříkají a litují. Patřím sem i já. Hlavně Já. Jak jsem jen mohl zapomenout? Kolem jedenácté hodiny večerní se dožaduji dechové zkoušky. Je mi strašně špatně a chci jít domů. Tady to nedám. Když mám umřít, tak doma. Nadýchávám nulu a chci domů, domů, ale empatický usměvavý a neuvěřitelně pohodový lékař mě nechává do rána. Cítím nespokojenost a nespravedlnost. Myslím si, že kdybych šel domů, cestou bych se nenapil Možná ano.. Ale i tak by to bylo padesát na padesát a doktor ví své. I přes to peklo co prožívám, vidím v jeho očích, že ví více než já. Je téměř jisté, že kdybych byl oprávněně propuštěn již ten večer, tyto řádky bych už nenapsal. Děkuji pane doktore. Utrpení pokračuje až do rána, ale už není tak hrozné. Pocit, že jsem přežil asi nejtěžší část absťáku mi dává vnitřní sílu a trpělivost. Dočkal jsem se. Přichází sestřička a odvádí mě do ordinace za panem doktorem. Ani jsem nevzal povlečení. Sestřička se usmívá a naznačuje, že nemusím. Výstupní pohovor s lékařem. Blekotavě mu vysvětluji své plány o léčbě v Brně. Trpělivě naslouchá a nabývám dojem, že mi chce věřit. Blbost. Kolik takových slibů a keců už musel vyslechnout? Ale stejně je skvělý. To by byl pro mě Pan psychiatr, říkám si, ale okamžitě zamítám tuto utopistickou iluzi. Loučím se se svým dvorním psychiatrem (to ale ještě ani jeden z nás neví) a sestřičkami a odcházím do šatny. S vypětím všech sil udržuji tělesnou stabilitu a provádím pokusy v oblékání. Dostávám dvě rozdělené tablety proti "třesavce" a ihned část zapíjím vodou z kelímku. Děkuji slovy i v myšlenkách za tento dar, za úlevu, kterou přinesou. Část vody končí v mých bolavých útrobách a druhá část stéká po bradě a oblečení. I já jsem retardovaný říkám si při pohledu do zrcadla nad umývadlem. Ten přízrak, co na mě civí, jsem já? Asi ano. Bohužel. Roztřesenýma rukama zapínám mobil, abych zavolal ženě, ale nejsem schopen dát dohromady pin, takže zůstalo jen u snahy. Těžká, přetěžká ranní kocovina. Je prvního prosince 2013 a já vycházím střízlivý z ostravské záchytky. Je mi špatně, ale přitom krásně. Klepou se mi ruce, podlamují kolena a potím se, ale cítím se silný a odhodlaný. Po přetěžkém boji jsem s velkou dávkou štěstí a pomocí Boží vyhrál první třetinu. Přede mnou je však třetina druhá, třetí, pak možná prodloužení a trestná střílení. Kdo ví, co bude? Já vím, že chci, ale to mnohdy nestačí. Kolikrát v životě už jsem chtěl? Cesta je daleká a nikdy nekončí a na mě teď čeká Brno. Moje Brno.